114

zorné vylíčení jejich prvních styků na počátku
šedesátých let. Vídali se při hudebních a tanečních
večírcích v Hellerově ústavě v paláci Lažanského,
kde byl Smetana činně zúčasten, a neměli k sobě
zprvu valné důvěry. Nebylo to asi jen pro
posměšný, neuctivý způsob Nerudův k Smetanovi, jak
míní Ferdinand Heller. Neruda, nazývaný škádlivým
i kárným žertem od přátel "tancmajstrem", neměl
valného porozumění pro hudbu, jež byla Smetanovi
vším. Strhující moc, kterou i úplní laikové přisuzují
hudbě, jež vytrhuj~ lidskou bytost z pout
skutečností a v naprostém přepodstatnění ji unáší k
praduši vesmíru, Jan Neruda přikládal tanci. Básníku
čardašové horečky v "Divokém zvuku", vypravěči
o příšern~m křepčení "U tří lilií", graciosnímu pěvci
vesměrného reje v VII. a XIV. "Písni kosmické",
zálibnému skladateli "Balady o polce" nebyl tanec
pouhou zábavou: v něm a snad jenom v něm
unikal sám sobě, svému vnitřnímu sváru, temným
hlasům svého nitra, jež na venek propukávaly
kousavou sarkastičností ..• bylo to pro Nerudu
narkotikum velmi rozkošné. Ale měl netoliko kult, nýbrž
i kulturu tance j znal dopodrobna českou taneční
tradici lidovou, rozuměl dobře těsné spojitostí
prostonárodní české písně s tanečními útvary, byl ze
zakladatelů a průkopníků řadové "besedy". Jen
v této souvislosti pochopíme, ·že nebylo pouhou
trivialitou, jestliže Neruda po Beethovenově sonatě
vymáhal na Smetanovi a Hellerovi "něco do skoku"
a· ironisoval-li dosavadní skladby Smetanovy jako
"švédskou muziku", od níž volal po návratu domů
k prostonárodní tradici ldového tance a písně. Zdá
se, že právě tyto taneční večírky u Hellerů
nezůstaly bez vlivu na Smetanovo tvoření. Hudebně