historismu v. malířství tak jeho tužbě po obsahu
národně representačním - zdál se ~Í1 přímo
českým Mateikem j mocná náklonnost, o níž se sdílel
s valnou částí naší kritiky i veřejnosti, nedovolila
Nerudovi, aby u Brožíka ve vysokém stupni zjistil
to, před čímž tak důtklivě varoval malíře
historické, ba i Brožíka sama - že místo dějinných
komposicí podává většinou jen obrazy kostymní,
ceremoniální.

V ác1av Brožík věkem i směrem řadí se
přibližně k oné družině českých umělců, již připadl
čestný úkol vyzdobiti Národní divadlo: tato radostná
kapitola jest posledním odstavcem v kritické
činnosti Nerudově a souvisí co nejtěsněji s ostatním
jeho úsilím o naše národní jeviště. Neruda dobře
si uvědomoval, že nadešla chvíle, kdy české
původní výtvarnictví se má podrobiti zkoušce
dospělosti, kdy se má ukázati, zda skutečně bez pomoci
cizí a bez poručníkování Němců naši malíři,
sochaři a architekti mohou vstoupiti v soutěž j ani na
okamžik nezapochyboval, že naše umění čestně
obstojí Neměl se zklamati tento osvícený a
zároveň důvěryplný soudce, jenž mluvě o Josefu
Manesovi, Václavu Levém a Jaroslavu Cermákovi jíž
v 60. létech - / stejně jako Miroslav Tyrš - věřil
v bytí i budoucvost českého. výtvarnictvÍ. Bohatá
generace Aleš, Zeníšek, Liška, Schikaneder, Mysl~
bek a Schnirch, přihlásila se v konkursech. Neruda
nové příchozí netolíko vítal, ale i kriticky cenil,
odhaduje správně velikost, jak dokazuií obdivuplné
a pronikavé studie věnované Myslbekovým
prvotinám a Alšově Vlasti.

R. 1880 Nerudova výtvarná kritika umlká
nadobro j životopisec poukazuje zde právě jako při