109

naprostý nedostatek nadšení, místo něhož jest
stu.;.dená objednávka podnětem většiny dějepisných
pláten, jak se zaslouženým sarkasmem ně kolikráte
dovodil zvláště při obrazech 1 ořízených a
vystavovaných německou "Společností pro
historické umění". Národní messianism jeho,
který i ve výtvarném umění zhusta tendenčně
zabarvoval kritikovy názory, vyjímal z tohoto pra'"
vidla historické malíře české: vlastenecké dějiny
s výjevy tragiky české i všeobecně lidské měly
jím býti stále svěží inspirací citovou, podnětem
,ls myšlenkové refleksi, studnicí prudkého vzruchu.
Ceskému historickém·.! malíři ukládá Neruda to,
čemu se podivujeme na starověkých dějepiscích,
"výmluvnost vznešenou, prQstou, důstojnou a silnou,
líčení údajů co zcela přirozených následků srdce
lidského, jeho vlastností dobrých či zlých" (sv. VIII.
str. 395). Opatrně a shovívavě sledoval krok za
krokem, pokud naši historičtí malíři slučují ty!o
požadavky národní etiky s opravdovými hodnotami
výtvarnými, jak po srdečném kronikářství Petra
Maixnera a po jednotvárném děj~pisném genru
Javůrkově odvažuje se Jaroslav Cermák
velkorysých komposicí z české minulosti vedle sVých
bohatýrských zpěvů jihoslovanských; dovršením
našeho dějepravného malířství byl však Nerudoyi
Václav Brožík. Vztah Nerudův k Brožíkovi byl
stejně srdečný jako poměr k Chittusimu, pozoroval
jeho rozvoj od počátku až na práh oplodňujícího
pobytu pařížského, posuzoval v L 1872-1879 sedm
jeho velkých, v Praze vystavovaných prací od
"Závišovy svatby" až po "Poselství krále Ladislava"
a již r. 1874 nazýval jej svým miláčkem. Brožík
vyhovoval jak Nerudovu požadavku myšlenkového