108

okamžik málo významný, v němž se sice rozvíjí
zvyková a úborová nádhera minulých dob, ne však
podstata dějinných událostí, podá pouhou
ceremonii místo historié, - Neruda vždycky znovu
vyšetřuje, zda umělec se vyhnul tomuto dvojímu úskalí
a nepřestává je právě mladým malířům hlavně
Brožíkovi výstražně připomínati. Když byl
Diisseldodan Karel Bedřich Lessing uspokojil tyto
promyšlené požadavky Nerudovy svými husitskými
plátny jen na polo, nalezl kritik jich vyplnění u Jana
Matejky; o něm psal Neruda čtyřikyáte, při
příležitosti "Rejtanu", "Unie lubelské'l, "Stěpána
Bathoryho" a "Ivana Hrozného", vždy (až na zmíněné
již výhrady při "Ivanu Hrozném") podrobně a
nadšeně a shrnul svůj obdiv v tento odstavec
přeplněný superlativy: "Na všech jsme se přímo
obdivovati museli nesmírné zručnosti technické.
geniálnímu smyslu pro skvělou barvu a nejúčinnější světlo,
i hluboké karakteristice, která často do jediné
hlavy, jakoby do historického portrétu, dovedla
vpravit typus celého národa a celé doby." (Krit.
spisů sv. VIII. str. 330.) Neruda podivoval se však
u Jana Matejky ještě něčemu jinému: mohutné
národní patetice a prudké poesii činu -
vychovatel národa doplňoval tu dějinného ideologa a
výtvarného znalce a posouval polského mistra
v samo sousedství českých malířů historických.

Neruda nezastíral si zraků před skutečností,
že historické malířství ve Francii a v J\'ěmecku jest
v úpadku; někdy vykládal si to hlubokomyslně
instinktivním citem malířů, že "naše doba je větší,
vznešenější nežli všechny předešlé, že rovnoprávné
myšlenky nynější, činy nejnovější předčí vše
dávnější" (sv. VIII. str. lOS) í častěji uváděl za důvod