106

cely se do omrzení; malicherná hravost a titěrná
sentimentalita měly nahrazovati myšlenkové a
životní pojetí; řemeslo a ochotnictví roztahovaly se
tam, kde kritik byl doufal v umění sloužící lidskosti j
i půvabný drobnomalíř měšťanské pohody a
shovívavého úsměvu Spitzweg stálým opakováním
zprotivil se Nerudovi.

Českým genrovým malířům uložil Jan Neruda
poslání . zvláštní. Pozorným studiem venkovského
lidu a bytu českého, trpělivým zahloubáním se do
zachovalého kroje i zvykosloví, nepřetržitým
sledováním povahy našich sedláků měli zachycovati
mizící svéráznost našeho domova, zachraňovati ji,
učiti lásce k ní. Tento požadavek nadobro látkový
a spíše národopisný než vlastně malířský
nezaslepoval však Nerudova kritického soudu; vřelé stránky,
na nichž se vracel k oběma mistrům lidového genru
českého, k Antonínu Dvořákovi a ke Quidu
Manesovi, jsou zcela právy nevšedním jejím hodnotám
malířským: zaokrouhlenosti komposice, teplému a
kyprému koloritu, jadrné karakteristice, čímž posud
nás poutá staromódní idylik "Posvícení na
Litomyšlsku" a vděkuplný humorista "Křesťanského
cvičení na Hané". Nerudovy úsudky o genrovém
malířství, ač letmé a nesoustavné, zasluhují
pozorností zv áštní, dotýka1ť se v nich, byť bezděky,
sama ústředního problému slovesné tvorby vlastní;
čím' jest vyprávěč "Arabesek", "Různých lidí" a
"Povídek malostranských" spíše než požehnaným
mistrem genru, který za drobnými postavičkami a
malými příběhy ze dvora a z ulice hledá prostotu
lidství a jenž polonovinářskou kronikou pražskou
i cestovní buduje základy pro realistické
pozorování v literatuře české?