105

náhoda tomu chtěla, že Neruda se nikdy nerozepsal
o jadrných měšťanských poprsích Manesových j
jakýsi předsudek a snad i nedostatek smys:u pro
drsně mužnou malbu realistickou bránil mu, aby
pochopil hutné podobiznářství Karla Purkyněf a
tak máme v jeho kritických referátech zastoupena
z českých portretistů vyšší úrovn,ě pouze Jaroslava
Čermáka s jeho výstavou obrazů knížecí rodiny
černohorské, o níž Neruda podal nadšenou zprávu
mísící tendenční nadšení se suchopárnými výrazy
odtažit'ými (přirozená barva, živý individuální
výraz, přísná kresba, bohatost a plnost barvy,
překvapující jistota efektu atd.).

Dobrá polovice Nerudových kritik
výtvarnických věnována jest malířství genrovému, které
za vedení populárního Karla Spitzwega opanovalo
výstavní sály pražské, a z něhož v 60. a 70. létech
vyšla řada českých mistrů nejvážnějších snah
uměleckých. Neruda si genru i v malířství opravdově
vážil: nadál se od něho, že při lne co nejtěsněji ke
skutečnosti, k lidu a k přítomnosti, že vznítí v
umělcích i v divácích oddanou, chápající lásku k prosté
lidskosti a k teplému půvabu všedního dne, že bude
spolupra:ovníkem na sbratřovacím díle humanity
moderní. Neústupně požadoval na genristech, aby
malovali drobné výseky života pod zorným úhlem
myšlenky, aby prosycovali své obrazy a obrázky
bud dobrodušným humorem neb ušlechtilou
soustrastí j v duchu své doby bral rád za vděk i
malovanou anekdotou, jen měla-li vtip a pointu. Ale
v té záplavě německých genrů a genříčků, které
rok co rok neúnavně pokrývaly zdi žofínské, zřídka
nalézal čeho si přál, neb co by "se dalo alespoň
přelít v dobrou popisnou báseň"; tytéž motivy vra-