104

rainovYi kolísal však v pojetí i ve formulaci.
Vycházeje od ústředního požadavku "moderního
člověka" na umění, jímž mu bylo zdůrazňování
myšlenky, hledal v krajinomalbách své doby hlavně
náladovost a lyrickou intonaci vedle věcné
věrnosti; vyslovil tu matně mentální předpoklad
krajinářství impressionistického. Mluvil-li však později
o poesii světla, o vzduchu přírody, o úhrnném
podání dojmu celistvého, sestoupil hluboko pod
povrch a prokázal, že nezůstal nedotčen mocným
vývojem této samostatné větve malířské u nás, jenž
za doby Nerudovy znamenán jest jmény Havránek,
Kosárek, Mařák a Chittusi. Jest až rozkoší
sledovati, kterak Neruda jako kritik krajinářství rostl a
vyspíval se svým miláčkem Chittusim: viděl v něm
talent, ještě než nalezl vlastní pole, pozdravoval
jeho první kusy krajinářské, dovedl ve výstavě
jeho skizz z nedobrovolné cesty okupační
podříditi zájem látkový stanovisku výtvarnému, plesal,
když na několika obrazech r. 1878 postihl Chittusi
příznačnou duši české krajiny a doprovodil jej
posléze do F ontainebleau, odkudž se měl žák
francouzských novotářů vrátiti jako hotový
mistrbohužel již v době, kdy Neruda navždy odložil
pero zpravodaje výtvarného.

S daleko menším štěstím psal Neruda o
podobiznách. Nepřihlížeje naprosto k otázkám
technickým, sledoval v portrétu ryze literárně jen a jen
povahopis, čímž uspokojovali jej nejvíce staří mistři
benátští j konvenční podobiznu odmítal, ježto
zastírá karakteristiku nasládlým lichotnietvím a stejně
důrazně se vyslovoval proti ceremonielnosti běžné
na representačních portrétech, kde povaha se ztrácí
pod úborem a pod slavnostní pósou. Nevýhodná