jichž smí a nesmí malíř buditi svými dily j tu
nejrozhodněji vylučoval z přípustných emocí výtvarných
"dramatičnost hrůz a zděšenf." Vrátil se k
problému tomu několikráte; i při své hluboké úctě a
lásce k Janu Matejkovi odmítá z tohoto důvodu
jeho obraz "Ivan Hrozný vede k smrt odsouzené
k popravišti", na němž širokým štětcem epického
Poláka zalomcovala děsivá jízlivost protiruská; ač
patřil k nejhorlivějším obdivovatelům Viléma
Kaulbacha, přece soudil se značnými vvhrad.ami o;,jeho
rozlehlém plátně "Petr Arbues, inkvi itor v
Saragosse", před kter)Tm unepříjemný, žhavý ostrý
pocit hrůzy budí palčivou· bolest v odkrytých
nervech" pozorovatelových j tím více vážil si
Gabriela Maxe, - nesprrně ·jej přeceňoval, - že i na
mučednických obrazech se v\ hnul důmyslně a
vkusně hranici, kde estetický dojem přestává a kde
burácí dvoká emoce hrozivého úžasu,'

Tyto Nerudovy zásady opřené o teoretické
důvody vládnoucí estetiky německé, neodchylují se
valně od průměrného názoru vzdělaného
obecenstva tehdejšího; bylo by bývalo novotářskou
odvahou vzepříti se mu, bylo pouhou literární
konvencí Dřidržeti se ho. Leč význam Nerudovy
výtvarné kritiky nespočívá v její teoretické konstrukci
zásadní, nýbrž v živé a českým poměrům
přizpůsobené praksi; nejeden krasovědný předsudek, i
když byl há:en a zdůvodňován ~e vší silou a
opravdovostí Nerudova temperamentu, nedovedl
zabrániti, aby kritik před individuálním dílem nepronesl
správného soudu a nevycítil, veden mocným pudem
uměleckým, přednost či vadu komposíční neb
koloristickou Pravý kritik výtvarný obejde se sotva
bez čtyř hlavních předpokladů intelektuálních: bez