10\

sv. Quisova vydání prací kritických) Neruda
vyložil teoretické předpoklady svých kritickvch soudů
o dílech výtvarných. Na každém obraze hledá
především myšlenkový obsah, duchaplnou pointu,
nabádavý podnět pro diváka - jsou to požadavky
spíše literární než ryze výtvarné: podobizna jest
mu kresbou povahy, krajinomalba instrumentací
nálady, velká figurální skladba školou obecných
ideí, historický obraz ztělesněnou ideo1ogíí gějin.
Ovšem i technické otázky občas zaměstnávají
Nerudu, ale vždy cítíme, že tu jde o cosi druhotného,
podřízeného, o pouhý prostředllk, který nemá
samosprávy a důvodu v sobě samém j také
schematický a málo názorný způsob, jímž Neruda mluví
o barvě a světle, o komposici obrazové a o
správnosti kresby dokazují, že se nedíval ryze
výtvarnicky, nýbrž že vždy si musil výtvarné dojmy
přeložiti do oblasti vlastně literární, aby sám pocítil
opravdový vzruch a aby jej mohl tlumočiti svým
čtenářům.

S německými estetiky literá.mě epigonského
vkusu, z nichž zvláště rád citoval Styrskohradečana
Vojtěcha Svob_odu, sdílel se Neruda ° řadu bludů
a předsudků. Zádal po obrazu netoliko myšlenku,
ale i poetičnost a zavrhoval, s hlediska jen a jen
látkového díla realistická, jichž skufečnost nemá
protiváhu v jádře poeticko-reálním j proto tak málo
na světové Výstavě ve Vídni jej uspokojil Gustav
Courbet, v jehož vzdorně důsledné lásce ke
každodennímu životu v útvarech co nejvšednějších a co
nejméně patetických viděl manýrovanost
svéhlavcovu a bizarnost podivínovu. Vztyčoval-li Neruda
takto doktrinářsky hranice látkovému výběru
umělcovu, vymezoval ještě příkreji oblast emocí,