9-

Obě rozsáhlé statí o Japoncích a Peršanech jako
umělcích patří k nejskvělejším stránkám Nerudovy
feuilletonické prósy: národní umění jest organicky
vyloženo z národní povahy a z podmínek
civmsačních; živel dekorační sledován jest stále v
souvislosti se základními architektonickými prvky;
jednota umění a průmyslu jest moudře pojímána za
hlavní přědpoklad výtvarné rovnováhy a estetického
zdraví; podíl tvůrčí fantasie odlučuje se bystře 04
věrné a pokorné nápodoby přírody a jejího
stilisování. Neruda sestupuje tu, jak patrno, až ke kořenům
estetiky východního umění, které si zamiloval na
ráz, ale nepíše o věcech těch abstrakně a neživě
jako krasovědec katedrový ze školy formalistů:
zelený strom umělecké prakse košatí se a kvete
před námi, a teplé slovo nadšeného vykladače
dovede vyvolat' před našimi zraky názorné podoby
předmětů a motivů, jež pozorovatele okouzlily. Stejně
vyspělé jsou výtvarné poznámky, které Neruda
porůznu vložil do svého ironicky podmalovaného
cestopisu berlÚl$kého, ať mluví o architektonických
napodobeninách a klasicisujících studenostech
stavitelů severoněmeckých, ať kriticky vymezuje cenu
Kaulbachových fresek; nelze zdržeti se politování,
že Neruda nepodnikl později dalších cest po cizině,
aby byl užil této vyzrálosti svého vkusu a soudu.

Samostatné Nerudovy studie, pokud nejsou
psány z podnětu příležitostného, nemají naprosto
odborného rázu: ani estetiéká dedukce, ani
soushvný výklad historický nehověly Nerudovým
náklonnostem, mluvil-li o věcech umění. Stať o
Michelu Angelovi Buonarottim z r. 187) (ve 2. sv.
uStudií krátkých a kratších") opírá se nejen 'o
příslušnou literaturu, ale hlavně o mocné dojmy
řím
7·