98

vota daleko dražší a poutavější byl živý vír ulice,
složitý ruch společnosti, barevná hra lidových typů.
V "Pařížských obrázcích" Nerudy třicetiletého i
v "Římských elegiích" a "Benátských zrcadlech"
pětatřicetiletého cestopisce marně hledáme
samostatnou kapitolu výtvarnou, a kde tam nacházíme
letmou zmínku o obrazech, sochách neb stavbách,
jest to jen pomůcka, kterou pronikavý dušeznalec
zemí a národů dospívá spolehlivějšího postižení
kar kteristických zvláštností. Z příležitostných
poznámek ve výtvarných kritikáh dozvídámé se
ovšem, že Neruda neměl v Paříži zavázány oči
pro barevné i lineární komposice, že stál u
vytržení před Hemicyklem Delarochovým, a že
Delacroix upoutal jeho zájem:; z obrazů, před nimiž se
zamyslil v Louvru a v Luxembourgu, jmenuje
výslovně velká plátna historická od Ch. 1. Mullera,
Gérarda a Coutura - ale buď jak buď, Neruda
nikterak nepatřil k poutníkům, kteří v Paříži
především hledají vzněty malířské. Teprve v
sedmdesátých létech obracely se na cestách jeho vy
tříbenývkus a jeho vzdělané oko s velkou zálibou
a s rozhodným porozuměním k předmětům a
osobnostem výtvarnickým a zvláště ke zjevům
uměleckého průmyslu: vídeňskou světovou výstavu a o
dva roky později Berlín prostudoval jako milovník
a znalec umění. Toho dokladem nejsou toliko bystré
poznámky o malířích Courbetovi, Bretonovi a
Makarto vi, s jejichž díly se ve Vídni seznámil, ani
duchaplně jízlivá studie o tamní exposici genrového
sošnictví vlašského ženoucího se po Berninim srázně
k úpadku a k rozkladu, nýbrž hlavně
propracované studie o umění exotických národů, hluboké
pojetím, bohaté .svěžim detailem, šťastné stilisací.