97

podobou s citovým naladěním člověka, a druhou
špetku poesie svěŮa, těsně souvisící s onou" (Quisova
vyd. sv .. VIII. str. 184). Zde v zásadním protestu
proti mnichovské a dusseldorfské metodě a škole
vyložil -Neruda, že jeho odpor není snad nesen
chauvinistickým citem, nýbrž důvody umělecky
věcnými, a jak správně postihl jeho neklamný instinkt,
čeho našemu umění naléhavě třeba! Opakoval vždy
důtklivě, že naši mladí umělci ,mají studovat y
Paříži, v Brusele, v Antverpách j posílal svého
miláčka Brožíka- do školy velkých francou ských mistrů
malby historické j radoval se, když Chittussi si
osvojil ve Fontainebleau krajinářskou techniku
tamních malířů. Stejně horlivě se zajímal o
výtvarnictví slovanské, jehož ukázky k nám občas
"Umělecká beseda" uváděla: pro Grottgera, Matejku a
Siemiradzkého měl zvláštní ~řelý tón a všecku
vnímavost s'Justředil, aby pronikl k podstatě obrazů
Ajvazovského, Čumakova a Bronikova, ač
poznal mistry ty jen zlomkovitě. Ale i ve výtvarném
umění jest pro Nerudu světoobčanství pouhou
oklikou vedoucí k cíli, jímž stejně na počátku kritické
dráhy jako na jejím závěru jest národní umění,
české námětem i duchem, avšak vyjadřuje se
nejpokročJejšími prostředky evropskými: psáti rozbor
výtvarJ;lých studií Nerudových tot: sledovati cesty,
jimiž Neruda vychovával výtvarníky i diváky pro
umění národní.

Výtvarné umění nestálo v popředí životních
zájmů Nerudových. Obě knihy cestopisné, které
tak nepokrytě prozrazují, co v cizině i doma
poutalo nejživější pozornost básníka a novináře,
vyprávějí v celku málo o dojmech z museí, z
obrazáren, z architektur, nad něž prudkému milenci
ži
Studie o Janu Nerudovi, 7