91

mohly by výstihovatí zároveň tento dvojí druh
slohu a postupu.

Nevím však zda bylo postřehnuto, jak tato
práce, v podstatě mechanická a kombinační,
spolupůsobila na vznik a růst Nerudova humoru.
Spojuje a srážeje představy i věcí zdánlivě nesouvislé
a na prosto různorodé, uváděje do souvislosti
vznešenost i banalitu, posvátnost a malichernost,
trivialitu i náboženství, dějiny i ulici, Neruda učil se
chápati ony paradoksní vztahy, jež jsou vlastní oblastí
grotesky. Avšak zároveň v malbě zátiší. v
drobnokresbách z dějin vzdělanosti, ve zvyko.ilovných
selankách, v malůvkách národopisných, v
lokálkářském letopise pouličním stále důvěrněji a důrazněji
zněla Nerudovi řeč věcí, důvěrné tajemstvÍ malých
nepatrností, podmaňuiící šepot všedního dne ...
Neruda oddával se vždy raději tomu o dialogu, jenž
byl lékem proti sobectví světobolců a titanismu
revolucionářů. Neruda se zlidštil, zdůvěrnil, oprostil.
V literatuře to znamenalo přechod od subjektivismu
"Hřbitovního kvítí" k lidumílnému genru některých
"Arabesek", od jejíchž zlomkovitosti dospěl básník
po létech až opravdové epiky "Povídek
malostranských", kde malichernost lidská jest
pozorována s perspektivy horoucí lásky.

Ačkoliv feui1letonism byl průpravnou školou
Nerudova humoru, přece nejkrásnější, pozdní květy
Nerudova tra~ického humoru rozvily se jinde.
Vosmdesátých létech, kdy Neruda prožívá onu
obdivuhodnou fázi svého vývoje, jež vede od "Bal1ad a
romancí" k "Prostým motivům", není v jeho
causerii pozorovati vzestupu. Celou mohutnost tvůrčích
svých sil soustředí na poesii, kdežto ve feumetoně
parafrasuje nlmnoze sebe sama neb paběrkuje ve