90 feui1letonistika z něho vychová humoristu. Mládí Nerudovo nejen nemělo humoru ve vyšším smyslu, nýbrž pohřešovalo i jarého, bezstarostného veselí: ranní poesie Nerudovajest zachmuřená, podmračná, ironicky zádumčivá. Kde v první jeho novelistické próse shledáváme slabé záblesky úsměvu, jest to onen slad~obolný smích jeanpaulovský a boernovský, ienž se namáhavě prodírá slzami iidumila a zádumčivostí pozdního romantika - upří1išený subiektivism brání, aby se pozorovatel oddal svému předmětu. Nyní, na prahu šedesátých let Neruda se nejprve dosti zevně ci násilně nutí do zábavného veselí, avšak pozvolna dospívá k opravdovému humoru, změniv svůj vztah k lidem i k věcem. F euilletonista snaží se baviti své čtenáře vtipem, groteskou, karikaturou, kde nedostačí literární pointisace, neváhá se uchýliti k pouličnímu šprýmu j kde selže rozmarné vnuknutí, sahá N.eruda ke knižním pomůckám a tak Se snůškami groteskních a šprý-· movných příběhů a narážek po ruce sestavuje své besídky. Bylo již častěji, nejpodrobněji Oldřichem Sýkorou a Albertem Pražákem, ukázáno, že tento postup, nehovějící sice naprosto běžné představě o tryskaiícím zdroji rozmaru a vtipu, avšak shodující se úplně s Nerudovým postupem slovesné práce vůbec, má svá období: jak Neruda až k rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let byl pečliVým, d '1_ myslným a vynalezavým mistrem mosaikového skládání, kdežto pozdějí dbal nehrubě o plán a o rozměry kamínkového obrazu a spojoval dosti libo volně, co nápad mu přinesl, takže oba příznačné názvy, jimiž Neruda knižni sU1}šky svých feuilletonů "Stuclie krátké a kratší" a "lerty hravé i dravé"