FEUILLETONY JANA NERUDY.

Na pokraji 60. let, kdy za nově probuzeného
ruchu politického se Neruda rozhoduje pro
novinářskou dráhu, odehrává se V' duši mladého
spisovatele vdmi bolestný zápas. "Hřbitovní kvítí",
vydané knižně, a řada básní po časopisech, z nichž
po létech vzniklo jádro "Knih veršů", nedovedly
přesvědčiti ani· kritiky, ani obecenstva, ba ani
literárních druhů, že Neruda jest opravdový básník j
sám však Neruda, ztravovaný nad to dt"tvěrnou
krisí erotiéko!1 a trudnými zápasy o chléb, cítil
zcela jinak vnitřní svů; rozpor. Věděl, že jest
skutečným básníkem, tvořícím z p~nosti citu a z
nutnosti osudu, a~e zároveň zřel, jak všecka jeho poesie
zůstává zakleta do začarovaného kruhu čirého
subjzktivismu, jak znovu a znovu opakuje a
obměňuje šedivý rozhovor záporného rozumu s
nerozhodným srdcem, jak nepřetržitě opisuje chmurný
ohsah bytí stísněného a bezbarvého. To vše tížilo
Nerudu jako zlá a hořká kletba. Neruda naprosto
nebyl z rodu romantiků, kteří se samolibým
solipsismem pěstovali, zbož :1ovali, hýčkali svoje já H
naopak, on chtěl zmizet ve vyšší hromadné jednotce,
v lidstvu, v ujatmené třídě, v národě: a proto
prahnul odhodit stůj co stůj svůj jednostranný egoism
básnický. Neruda slyšel, že, zatím co se jeho
poch,bo, aČ>1ost hádá s jeho kolísajícím citem, vede
moderní. lidstvo veliký a obsažný dialog s dějinami;
avšak tehdy nerozuměl plně tomuto velkolepému
rozhovoru a přece tolik toužil mu porozuměti. Ne-