79

tají; rozmar se stupňuje až k rozpustilému veselí
a i nově se ozývající láska VQlí t6ny opojné.
Jakovšecky čtyři oddíly jest též cyklus jarní
vystupňován působivým číslem závěrečným, onou
nábožensky nadchnutoti písní o Teréze čl Gesu.

A přece. při veškeré této vzácné disposici este- .
ticky uvážené a umělecky vyvážené nepozoruje
čtenář nižádné ustrnulosti neb pedanterie; ba
naopak. Sotva si ucho zvyklo v jarních motivech na
lehký spád písňových, stručných a takřka jen
napovídajících čísel, již již žádá si cyklus letní
soustředěné pozornosti oka: ieť v motivech letních
zastoupena široká a zálibná deskripce, pečlivě
pořádající malebné rysy a pozorně operující světelnýmÍ
a barevnými živly. Anebo: v podzhnních básních,
hlavně těch, které se odehrávají v šumavském
podhoříj plýtval Neruda svým nejosobnějším uměním
teplého a měkkého zdůvěrnění, jež stává se přímo
mazlivým, naopak v závěru knihy, kde leckdy
místo zaokrouhlená básně se ozve malý prostý
výkřik, zaujal k životu a ke smrti jakýsi přísný
vztah člověka stojícího tváří v tvář jsoucnu
nejvážnějšímu a skutečně věčnému.

A jako stavba knihy jest i její básnický sloh
úplně jednotný. Jestliže se do intimně citové lyriky
nemísila nižádná rozumová reflekse, není
porušována bezprostřední a naléhává důvěrnost náladové
malby a písně nikde mnohoslovnou retorikou,
nikde planým verbalismem hýřícím obrazy,
metaforami a epitety. Jan Neruda vytváří. v "Prostých
motivech" přímo klasicky příklad intimní lyriky
přírodní se symbolickým obsahem citovým a
dovršuje to tak, co počal již v "Knih4ch veršů", slučuje