72

V lyrických těchto básních, 'střídajících
neJruznější .nálady a rozmary, můžeme při důkladnějším
studiu roz~znati dvojí sloh poetický. Jedny - a
k nim náleží veškerá čísla, přejatá ze staršího
"Hřbitovního kvítí" - libují si v básnické reHeksi:
ostře pozorující a pronikavě vnímající pohled
poetův déře se neúprosně takřka k jádru všech zjevů,
kdež doplňován jest soudícím, vyšetřujícím a
hodnotícím intelektem. Jan Neruda v těchto skladbách,
jimž chybí jak barvitá zdob a obrazová, tak lehký
rytmus písňový, úmyslně potlačuje živel citový, aby
zdůraznil své složité, důmyslné a všestranné
nazírání rozumové: každý zjev se tu stává problémem;
přírodní dění vyšetřuje se stále ve vztazích k
člověku a k společnosti. Zde mluví k nám z Nerudy
básník refleksivní, jenž pak právě po deseti letech
1878 dostoupil vrcholu "Písněmi kosmickými".

Zcela jiného rázu jest druhá skupina lyrických
básní z lIKnih veršů", kterou zastupují zvláště
oddíly liZ kraje", lIElegické hříčky" a "Mé efemerky" ,
Forma jest mnohem lehčí, zpěvnější, živější j
obrazy a metaforami není šetřeno j prvek citový
rozhoduje. Ovšem i zde vychází básník od původního
a bezprostředního postřehu,jenž má nejčastěji
zaměřeno k někter~mu zj'evu přírodnímu, k nějaké
scenerii krajinné, k té oné hře barev, světel a
vzducbu pod šírým nebem, avšak tentokráte
nepřipouští básník ke slovu svého pátravého a posu"'
zujícího rozumu. Veškeré zjevy v přírodě pojímány
jsou jako obdoby a podobenství srdce poetova j
barevné a malebné dojmy oceňují se jako průvodní
zjevy vnitřního dění v duši umělcově; smyslové
vzrušení a citové rozvlnění mluvío jednom a témže.
Nalezl-li Neruda, jenž po vzoru Celakovského a