67

plniti onou musí, jež . jest nutna pro dokonalý
umělecký požitek z každé balady; žádáť pravá
balada jako legenda, aby ji čtenář četl s naivní myslí,
- ale tehdy Neruda, kritik, satirik, ironik, úmyslně
každou naivnost rušil a rozplašova1. V Nerudových
baladách z "Knih v.eršů" bylo příliš mnoho
chtěného, zamýšleného a vykombinovaného živlu, kdežto
bezprostřední a prudce osobní zažitky scházely.
K tomu všemu se musil Neruda protrpěti v
mužných svých létech, v samotě opuštěného a
-mládeneckého žití, v létech choroby a stesku; dlouhá
období, kdy jeho lyrika zcela umlkla, posvěcena
jsou právě úsilím o takové prohloubení bytosti.
Teprve když z oce1iI a ucelil takto svou povahu
vrátil se k básnictví: v "Písních kosmických" jako,
hloubající lyrik, v "Baladách a romancích" spíše
jako věcný, předmětný básník výpravný.

Na rozdíl od většiny epiků nevymýtil Neruda
z věnce osmnácti básní, jež velmi libovolně nazývá
baladami a romancemi, živlů osobně lyrických;
naopak mohli bychom říci, že Neruda velmi uměle
konstruuje pHběhy baladického rázu proto, aby
ukryl v nich svoje city, myšlenky, tužby, - čím
známe Nerudovu vnitřní osobnost lépe, tím více
ohlasů jeho duše nacházíme v "Baladách a
romancích". Velkého básníka mateřské lásky, jenž tkvěl
celým srdcem na své cltudičké mati.čce, poznáváme
z "Balady pašijové"; něžného přítele dětí, který
často si pozasteskl nad tím, že osud mu nedal
"dětské hladit hebké vlásky", prozrazuje stejně
"Balada horská" jako "Balada ,dětská" nebo jako
"Romance štědrovečerní"; nadšeného pěvce
volnosti politické, který z mládí tak velebil Karla
Havlíčka, slyšíme plesati z "Romance o jaře 1848"