63

Z Nerudových šesti veršových knih přimykají
se "Balady a romance u nejtěsněji k básnické
tradici české a tím nejpřesněji naplňují kritický
požadavek pozdějších let Nerudových, aby národní
básník byl pokračovatelem a dovršovatelem svých
předchůdců, kteří z bohatství národního ducha
tvořili slohem národním. I položil si Neruda v
"Baladách a romancích" podstatně jiný úkol než
v předchozí epické sbírce, v "Písních kosmických u •
Nyní zcela a vědomě řadí se k českým básníkům,
kteří prosté a přece těžké umění baladistické
přivedli k dokonalosti a zároveň naplnili pravým
du
chem národním. .

Balada i romance - ani u nás nečinili přední
pěstitelé epických těch druhů přísného rozdílu mezi
oběma - těšily se v naší novočeské literatuře od
samých prvopočátků nemenší oblibě než v
sousedn1111 písemnictví německém, odkud voleny vzory,
slohové pokyny, ba i předlohy a látky. Dokud
sledovali čeští spisovatelé činnosti svou jako hlavní
účel získati literaturou lid pro jazyk a národnost,
hodil se jim k tomu znamenitě prostonárodní ráz
balady; později, když v romantickém duchu
toužilo se i naše písemnictví obroditi lidovou· písní,
pověstí, naivní věrou, uvítalo v baladě onen
básnický druh, který nejvydatněji čerpá z ~ těchto
zdrojů, a naši vůdčí spisovatelé Jungmann, Safařík,
Čelakovský, Erben zabývali se se zálibou i láskou
baladami i romancemi. V prvním
předjungmannovském období naší poesiS, kdy za mistra baladického
slohu byl považován Sebestián Hněvkovský,
přeyládal při tvoření balad názor a sloh Gleimův, ze
Spanělska a Francie vypůjčený: skladatel balady
v naivním, ano jarmarečním způsobě stůjž rozumem