57

soko se básnickou cenou tyčí ona stručná báseň,
která začíná smělým obrazem. "Aj, tamhle
dřímavých jiskerek, jak když rukou rozhodí květů, to
letí prostorou kometa" a která se končí jásavou
slokou vnitřního osvobození:

"Srdce celičké vystláno
nesmrtelnosti kvítím

co potřebuji já věčným být,
když věčnost již teď procítím !"

Nerudův titanism, který propuká v této řadě
básní, spřízněn jest co nejúže s hlubokým pohnutím
citovým, jež se zmocňovalo srdce básníkova při
dumě nad krásou vesměmé stavby neb zvláště při
zádumčivé úvaze o velkých událostech, kterými
skončí některé dějství odvěkého dramatu
kosmického. Oslněn a okouzlen nekonečným bohatstvím
krásy ve veškerenstvu ("Poeto Světe I"), vzrušen
až do samých kořenů bytosti silou a věčností
bolesti v lidstvu, na zemi i v kosmu vůbec
("Promluvme sobě spolu"), pohn~t až k slzám
tragickými událostmi rozkladu, zmaru a smrti v sluneční
soustavě i mimo ni daleko za hranicemi času
postižitelného člověku (Měsíc mrtev", "Přijdou dnové,
léta, věky, věkův věky", "Až planety sklesnou
k slunci zpět"), oddává se básník vášnivému citu,
hromadí obrazy mohutných obrysů a sytých barev,
stává se inadšeně výmluvným a neočekávaně
horoucím. Pojednou odložil svou starou uzavřenost
citu a obvyklou skoupost výrazu; v plných a
horkých proudech valí se dlouho tlumená pravda
srdce, strhujíc čtenáře takřka s sebou. Stesk
věrného syna po nezapomenutelné mateři, náhle
otevřená rána v hrdém srdci zklamaného milence,