5-

a nad tím nevinným ohňostrojem žertu a
duchaplnosti rozpínati jasnou oblohu humanního humoru.
Tu platí vlastní jeho pyšný povzdech:

"Dík budiž Vám; zlaté hvězdičky,
dík za jeden ze všech darů,

že umím lidmi zatočit

vesele do rozmaru!

Ze dovedu někdy alespoň
mžik mladistvé ranní záře
a živý pablesk radosti

do české vkou~lit tváře:'

Na tohoto Nerudl1\ byli čtenáři zvyklí v próse,
tohoto očekávali i v poesii. Ale básník měl kromě
lidových písní a šprýmovných causerií v záloze
ještě několik jiných tónů. Ani jako feuilletonísta
nechtěl Neruda čtenáře pouze rozveseliti a baviti,
nýbrž toužil jej také vlastenecky vychovávati a
mravně otužovati. Tomu hoví v "Písních
kosmickýchJl řada čísel, jež by bylo nejsprávněji nazvati
výmluvnými chansonami v onom významu slova,
jejž mu dal v první polovici minulého století
populární francouzský písničkář Béranger, kterémuž se
Neruda srdečně obdivoval, a v jehož slohu psali
-y:edle Nerudy své nadšené deklamace také Václav
Solc a Svatopluk Čech. Vlastenectví, které v těchto
důrazných a názorných chansonách Neruda
Českým srdcím vštěpuje příklady a obdobami z kosmu,
jest jiné než bolestnt a krvavý cit národní,
reptající a skřípající zuby v třetím oddíle "Knih veršů".
Nyní káže Neruda přímo a rozhodně: "Vlast svou
máš nade vše milovat!" "Vzhůru jíž hlavu, národe,
k nebi své zdvihni očil" "Bude-li každý z nás