54

některá z jeho planet se k jeho vychladlé hmotě
nazpět vrátí, tak jako zachvějí se mrtvé rty
matčiny, když jí vloží do hrobu na srdce její dítě;
oběžnice vylétly do vesmíru od Slunce ja:.w dítě
z kolébky; oblakové jsou tkliví synové Země.
V těchto básních nešetří Neruda laškovnými a
mazlivými zdrobněnínami, hromadí se zálibou
prostoduché až dětinské obrazy a předvádí vesmír
zdůvěrněle, zněžněle, zlidštěle. Přimyká se netoLko
k prostonárodní písni, ale pokračuje přímo tam,
kde stanul Vítězslav Hálek v některých "Veče Ŕ
ních písních" (na př. VIL, ?<,XVII. a XXXIII. číslo
"Večerních písní"). Tu jest Neruda nejpřístupnější,
nejlidovější, ale též nejméně hluboký. V t;~chto
lehce zvonících slokách, zasvěcených důsledně
antropomorfisaci vesmíru, zmizel myslitel uprostřed
ko}retní hry takřka nadobro j ani ostře vyhraněný,
rázovitý sloh N 2rudův nemohl se projeviti v
namnoze titěrných arabeskách.

Jiskrné veselí, které ovládá tyto písně a
popěvky, stupňuje se v několika veršovaných
feumetonech až k rozpustilému rozmaru. Tak v dotazu
matičky Slunce po rodinných poměrech u paničky
Alfy Kentauri (č. XI) neb rýmovaném protokole
o hvězdářské hodině v žabí kaluži (b XXII.)
vyhnáno jest antropomorfisující stanovisko Nerudovo
až v smělou grotesku: v tomto bujném a
parodistickém čísle Neruda pošklebuje se v závěru jaksi
sám sobě a svojí sna:ze zantropomorfisovati vesmír.
Zde i v lehkoduché causerii o postavení Země
mezi Martem a Venuší a o důsledcích toho pro
povahu lidskou (č. XXXIII.) poznáváme okamžitě
feuilletonistu z denního listu,· který zvykl si baviti
čtenáře směšnostmi a nicotnostmi lidské komedie