50

Jakmile zadumá se básník nad nekonečností světů,
nad vznešenou zákonností jevů vesměrných, nad
věčným . dramatem vznikání a hynutí v kosmu,
uchvacuje jej mocná vlna nadšení:

"Klečím a ·hledím v nebe líc,
myšlenka letí světům vstříc č
vysoko - převysoko

a slza vhrkla v oko,"

Jindy však, třeba řidčeji, zamysli se poeta nad
nepatrností lidského bytí, nad krátkostí pozemského
štěstí, nad úzkými hranicemi našeho poznání j pak

nezoufá, nýbrž oddaně přijímá ,svou sudbu. .

"Písně kosmické" nebyly by však mohly
vzniknouti jako pouhý básnický ohlas těchto názorů,
obohativších myšlenkový svět Nerudův. Jejich tv(trce
musil dříve dospěti ve škole života k mužnému
vyrovnání s osudem, s nímž v "Hřbitovním kvítí" a
v "Knihách veršů" se ještě urputně přel a bolestně
hrdliI. Právě počátkem sedmdesátých let Jan
Neruda mravně a citově vyspěl a vyhranil se:
tenkráte mohl pro druhé vydání "Knih veršů" napsati
hrdá a statečná slova:

"Snad osud lecjaký má ještě sen:

však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo 0
nechť nový cíl dá tedy nový den,

zas začniž znovu osud jak by od dítěte,
jínými do mne, mnou do jiných
prátnechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
čím budu kdy, tím také budu rád."

~ruda přestál takto nadobro krisi zjitřeného
svého subjektivismu. Nyní dovedl ukrýti žal svého