47

beskými: IlVypravoval velmi mnoho, divné veCl,
jakž může jen ten, kdož ve dne ani nežije a jen noční
rosou se sytí a po snech dřímajícího lidstva kráčí".
"Obláčků světlošedých byla síla na západní polovici
oblohy, bylo jich jako zkušeností v mozku
stárnoucího muže." "Měsíc byl truchle zadumán,
zapředen do svých myšlenek, světa sobě nevšímal a
přece mu ubývalo dráhy jako zadumanému člověku
života"

Avšak od tohoto nesmělého tušení hlubší
příbuznosti mezi zjevy kosmickými a životem lidským
vedla vzdálená dráha k promyšlenému jednotnému
názoru o zákonech řídících vesmír a o jejich
vztazích k člověku. Neruda urazil dráhu tu na počátku
let sedmdesátých. V rozmarném feui11etonu v "Ná-.
rodních listech" dne 14. února 185 (Sebraných
spisů dil XXVIII. "Žertem do pravdy" I. str.
347350) ozývá se při příležitosti objevení nové hvězdy
R. Falbem po prvé Nerudův živý a vážný zájem
o moderní hvězdářství. Neruda posměšně odmítá
přežilé obrazné a bájeslovné výrazy, kterými
básníci zpravidla líčívají zhvězdné nebe, se zatrpklým
humorem zmiňuje se o úzkých hranicích lidského
poznání a se zanícením, jež není pravidlem v
žertovných táčkách pod čarou, rozvádí myšlenku o
obrovské časové délce, které potřebuje paprsek světelný,
než z hvězdy ve vesmíru dojde na naši zemi.
Vědeckou tu představu Neruda si neobyčejně
zamiloval a v "Písních kosmických" se zálibou rozváděl
(viz č. IX., X. a XXXVI.) j není nezajímavo
povšimnouti si, jaký jí dal výraz ještě před knihou svých
vesměrných zpěvů. "Ta hvězda Falbova", praví
v besídce z r. 1875, "nejspíš stokrát větší než
samolibá naše zeměkoule je as starší než lidstvo