45

zmarem, jemuž v pnsném proudění času propadá
všecko bytí; vesmír zdál se mu souhrnem a
odkazem dávno odbyté minulosti. Tehdy v XIll., spíše
myšlenkově zajímavém než básnicky hodnotném,
čísle napsal tvrdou a obsažnou sloku:

•• Vlnek třpyt jsou zhaslých sluncí světla.
zhaslých sluncí, dávno zašlých časU.;
vlnek lesk, - toť vlna spláchla krásu.
krásu, která po staletí kvetla."

Mnohem výrazněji a názorněji vyslovil Neruda

tu myšlenku básni XXXIX.:

•• Co jest země? - Mocná báně
z kostí vetchých, z popele,
velký hřbitov, tvor kde všaký
druhu tělem ustele.

Báně povrch zlatoskvělá

hvězd}' bílé podoba,

uvnitr dech a světlo mroucí,
teskná smrti poroba.

Bytost jakás klamná příkrov
skvostný na báň prostřela,
jaký as se děvě dává,

kdy co poupě zemřela."

Básně ty, v nichž přese všecko formální
začátečnietví a přes veškerou nejasnost pojetí chvěje se
cosi jako nesmělá tucha překrásné XXXIV. "písně
kosmické" se zádumčivým refrénem "co jest v tom
světě širokém, co je tu, co je bolul", jsou
nejstarším dokladem pro vesměrnou dumu u Nerudy ŕ
zápor, bolest, pesimism valí se v nich černým
proudem.