4-

člověčenstva v rámci kosmickém. A však při této
meditaci Neruda stále cítí horký tep srdce ve
vlastní hrudí j ani jedenkráte nepohlédne od
světelného hemžení světů, aniž by nevzpomněl
člověčenstva - kosmos jest mu obrazem lidského života
a lidského nitra. Znovu a znovu hloubá nad
tragickým rozporem mezi nekonečnou obrovitostí
všehomíra a nepatrností červíka, jakým jest člověk
v podmíněném a kratičkém svém žití. Nerudova
nevyčerpatelná láska a jeho hlúbokomyslný humor
snaží se rozpor ten překlenouti. Jednak
zdůvěrňuje, zdrobňuje, zlidšfuje veškeré zjevy vesměrné,
připodobňuje je lidské společnosti a jejím ,vztahům
životním, dle vlastních, takměř programních slov:

"Snad jiní jinak uvidí

já myslím nebe širé si jak naši zemi
a při hvězdách sí myslím na lidi."

Jednak však promítá vztahy lidské do
obrovských rozměrů, přisuzuje jím všeobecnou platnost
a pojímá citové a mravní síly, jež ovládají
člověčenstvo jakožto hybné principy dění kosmického.
Tak sklenut mezi hvězdnatou oblohou a zemskou
vlastí básníkovou duhový most, po němž prochází
se volně myšlenka Nerudova, tu potřásajíc hravě
rolničkami humoru, tu stírajíc si náhlou slzu,
trysknuvší v oko vzrušením nad věčnou jednotou
člověka a vesmíru.

Pro tyto pochody myšlenkové, 'jichž mohl se
odvážiti teprve na vrcholu mužné své síly, Jan
Neruda cvičil se již v mladistvém svém tvořeni.
V pesimistické náladě rozvrácené své mladosti,
kterou známe ze "Hřbitovního' kvítí", zamyslil se
chmurný. poeta, bloudící hřbitovem, nad věčným