3r

jež s rozkoší okoušel básník za dne, a poeta sám
neodkl6dá ničeho z pozorné své smyslovosti, která
nechce býti vykoupena romantickou ilusí světa
zduchovělého.

Západ slunc~ Neruda zpodobil ve zmíněné
mistrovské črtě od Chia, která se celá odehrává
na večer. Začíná barevným akkordem "To
podvečerní slunce tak zlaté, tak jasné a klidné, moře tak
plno šťastného šepotu", a končí líčením slunečního
západu: "Slunce nyní zrovna za lodí naší blížilo
se vlhkému svému hrobu. Nebe tam samé žhoucí
zlato, moře jako v plamenu, a zrovna uprostřed
toho zlata a ohně jako by byl obraz krásné té
paní vetkán." Z nocí jedna, pozorovaná v Kahýře
vystižena s názornou a nezap·omenutelnou
stručnosti: "Nebe bylo tmavozelené, hvězdy se
třepetaly, jako by chtěly sletět blíže k zemi. Vysoké
palmy rozkládaly své koruny nad námi nepohnutě.
Vzduch byl mírný, svěží." Pod jižním nebem
Neruda prožívá takto z e len o u noc, které malířské
oko Máchovo vzněcovalo se doma, a již starší
básníci znali spíše jen z literárně klasických
reminiscenci - Neruda naopak jest v této knize na míle
vzdálen každé reminiscence a každé literárnosti.
Druhé noční líčení, týkající se Smyrny, provedeno
jest do láskyplných podrobností: "Byli jsme se
umluvili, že k půlnoci projedem se společně
chobotem. Barka tančila a prohýbala se, náhle nějak
shoupla nebo vyskočila, až jsme se na sedátkách
pozdvihli. Ale jaká to rozkoš v té jižní noci, jako
rozset skvost po nebi a po břehu a po vodě! Na
nebi se skvěly hvězdy jako zlato na svět10zeleném
hedvábu, měsíc mezi nimi visel co blýštíci se
drahokam. Tak blízky se zdály hvězdy, že bychom