2-

a dávno srdcem k bratrství se shodlo.

Ej - cítím podnes, jak to v prsou bodlo,
a cítím podnes kamenitou tíží bolu,

kdy poprv vítr skutečnosti lehké

ve větvích zahvízď svoje sloky bědné,
a květy prchaly jak žhavé slzy dolů I"

Avšak sociální pesimism Nerudových pozdních let,
jenž z tvoření básníkova naprosto vylučoval skladby
s tendencí kárnou, obžalobnou neb reformní,
neznamenal zároveň, že se snad srdce poetovo
odvrátilo lhostejně od oněch ubohých, zavržených
a trpících členů společnosti, která s takovou
vřelostí jeho mladistvé verše obhajovala a oslavovala.
Proto jsou nám vzácným dokladem "Balady a
romance," jejichž souvislost s Nerudovým básněním
sociálním zdá se přímo protimluvem. V nich dovršuje
se to, oč Neruda se pokoušel v "Arabeskách,"
čeho dosáhl v "Povídkách malostranských", a čím
prodšena jest nejedna ze "Studii krátkých a
kratších:" glorifikace světa malých lidi. Do něho, mezi
chudáky a sprosťáčky, blahoslavence naivnosti
a dědice nejméně skvě'ého údělu pozemského
umišfuje svého zlidštělého Spasitele světa, učitele
shovívavé moudrosti a pozemské dobroty v duchu
renanovském. Syn "tesařky chudé" jest v Nerudově
podání pravý příslušník pátého stavu, bratr a
přítel proletářů, chudých lidí chudé dítě," jenž přišel,
aby soudruhy svého rodu a své nuzoty uvedl
do ráje.

Nikde není to domyšleno tak určitě a
pověděno slovem tak teplým a barvitým jako v
"Baladě o svatbě v Kanaán." První sociální motiv
Nerudův suše a střízlivě líčil kvas nešfastníků, při
němž hladovějíce stály živé kostry a do kterého se