21.

nastřádaný zkušenostmi rozumu i srdce, došel z Ne:.
rudova refleksivního básnění podoby nejvýraznější.
Příroda jako společnost jeví se poetovi založena
na zákonu věčného boje, v kterém slabí podléhají
a propadají smrti, bratrství, solidárnost, humanita
jsou jen přeludy srdce opájejícího se sebeklamem:

"Zde válka bisná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije,

tvor v tvora béře v plen i jeho žití,

a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítL"

Všecka Nerudova mladistvá víra v společenský
přerod člověčenstva ve smyslu třídní sp avedlnosti
a mravného i majetkového vyrovnání, leží tu ve
zříceninách: co se sociálními reformami, když zákon
pěstního práva dán pro vždy lidstvu do vínku?

Několik let po těchto chmurných projevech
"Písních kosmických" vznikly podstatné kusy "Zpěvů
pátečních", kde lidsky osobní hoře nerozlučně jest
spiato s bolesti hromadně národní a kde najednou
stržena rouška básníkova myšlenkového i cítového
privatissima. V básni "Ecce homo" (zr. 1882),
zjizvené a zkrvácené až k samotrýzni, odhaluje
Neruda protiklad mladého humanitně sociálního a
zároveň národně idealistického optimismu a. tvrdé
zkušenosti mužný.:::) let. Jest to nezapomenutelná
sloka prostřední:

"Jen málo jar a let jsem padesáte.

Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;

já věřil, každý národ s svobodou, že myslí stejně,
kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i stejně,
že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli