20

duchem české literatury v době Cechově,
Zeyerově a Vrchlického, kdy jednak povšechná
humanita, jinak silná tendence národostní zatlačily zájem
o společenské rozpory mravní, třídní a majetkové,
které tak prudce zneklidňovaly Hálkovo a
Nerudovo pokolení za jeho výbojných začátků.

Otevřme "Kostnické písně," v nichž tváří v tvář
světelnému kolotání vesmíru Neruda horuje a řeční,
dumá a básní o všech základních záhadách života j
kterých sociálních motivů se zde dotýká? Sotva
na třech místech nalezneme vztah k tomu, co
bouřilo mladistvé myšlenky Nerudovy. Lehkým tonem,
ale překrásným obrazem vystihuje Neruda v VI.
písni ("Věřte, že také hvězdičky mnoho, ba mnoho
bolí") ozvuk pracovního rytmu na zemi také v
oblasti vesměrné: nekonečná dráha hvězd toť běh
"pro kousek živobytí," a zlaté jiskry letící oblohou
toť kosmický prach, jejž při únavné lopotě si hvězdy
stírají se vznešeného čeJa. Novým tónem u Nerudy
jest základní myšlenka čísla XXVII, položená hned
do prvního verše "Kdo měkkým je, ten bídně mře:"
darwinistický zápas o život, v němž moc jest
právem a silnější vždy vítězem, proniká i kosmos; ale
- a to je pro Nerudu tohoto období zvláště při
značné - básník nečerpá odtud poučení sociální,
nýbrž výchovné napomenutí pro svůj národ:

"Ach, neposlouchej hravých vnad,
živli chceš být, buď lačný had; `
had hadali nepozře,

drakem se nestohe."

Ideje ty rozvedl pak Neruda ve velkolepé skladbě
XXXIV" ("Promluvme sobě spolu, co je v tom světě
širokém. co je lU, co je bolu !"), v níž pesimismus,