18

a nesnesitelným, každodenní údery, na něž
odpovídal projevem vyspělé síly, úzkost, zklamání a
elegii lásky, bolestné poslání českého básníka a
odpovědný úkol národního bojovníka v přední stráži.
I na svůj úděl odstrčeného dítěte proletářského
Neruda vzpomíná:

"Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trphý novým jenom pláčem tišil
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.

Však" kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků
prát
ba ledačím jsem byl v onom lepším světě

a čímJsem byl, tím byl jsem rád."

Odevzdaným smírem s osudem, klidným
podřízením třídně společenských zřetelů stanovisku obecné
humanity, překlenutím rozporů stavovských vlídnýdi
vědomím pokorného bratrství Nerudova sociální
poesie se v 70. letech končí, - u zralého Nerudy
básníka marně hledáme to, co jako kovová struna
společenské obžaloby zvučí v jeho mladistvém
básnění.

Překvapí to dojista, sledujeme-li soudobý vývoj
Nerudy prosaika; Sotva Neruda vstoupil jako
novinářský zpravodaj do pražského deníku,
zahloubal se ve shodě s literárním svým programem z r.
1859 do studia noční, kalné a opovržené Prahy,
procházel se zápisníkem nejnižšími vrstvami svého
rodiště a nořil často svůj pohled do kalu, který
houstne na dně velkého města. F eiulletony "Hlasů"
a "Národních Jistů/, v nichž uložil.svá pozorování,
založil s velkou odvahou a se skvělou obratností
místní kroniku pražskou, názorný přírodopis zdej-