16

]e]lZ povržené náručí jihne ještě vzpomínkou na
objetí otce slepce hladem umírajícího a na něhu
bratra - zloděje z nouze, není to však jen soucit,
co níti hasnoucí zrak dívčin, nýbrž i vědomí, že
my všickni, obhájci stávajícího společenského
pořádku jsme tu spoluviníky. Monologická balada
"Před fortnou Milosrdnýchu stoji ještě výše, ano
nejvýše ze sociálních básní Nerudových. Na první
přečtení opět jen všední genre z kalné ulice: před
špitálem chudinské čtvrti, kam chodívají churavi a
sestárli proletáři umřít, vyčerpaný děd dělník
provázený na osudné pouti hošíkem - vnukem; než
otevře se před kmetem "děsně vábivá fortna/'
která ho již za živa nevypustí, vrhá stařec jako
by na rozloučenou poslední pohled do světa. Vidí
práci a lopotu, shon po skyvě, jenž nepopřává ani
času pro soucit. Lapidárně prostými slovy účtuje
se životem:

~, Už dobíhají moje staré síly!
chléb pro rodinu žádá velkou píli,

a pracoval jsem, jak jen otec může,
vždyť ruka má, hle mozol, kost a kůže!
Ty ješte neznáš, milý hochu blahý,

ty ješte neznáš, seznáš teprve,

až rozpracuješ ruce do krve,

že lidský život jest až příliš drahý;"

Splývá se rtů kmetových výčitka, opouští život
s obžalobou? Nic z toho: loučí se světem s
odevzdaností a líbaje se něžně s vnukem. Kdo umí
čísti mezi řádky - a Neruda již motem první své
knihy vybízel k tomu své čtenáře - najde pod
slovy starého dělníka, jehož postava jest
modelována s tragickou· prostotou Meunierovou, to, co
na
zývá filosof krásně amor fa ti. .