14

videlností, tak v hlavním kuse Nerudova byronství,
,,0 Šimonu Lomnickém", kde "všude stejná nahost
chudoby" jest jednou ze složek žalné dumy sešlého
pěvce, tak v rozmarné, ač mravokárně přiostřell~
oslavě tanečního opojení "Jako do skoku". Velmi
zřídka zdůrazňuje Neruda sociálně-reformní
tendenci způsobem hrubě nazorného a útočně
agitujícího dřevorytu na př. v málo vkusném projevu
protišlechtického radikalismu "Poslední balada z roku
dva tisíce a ještě několik".

Nejvýznamnější jsou však zcela rázovité básně,
jež by bylo' snad lze nazvati sociálními
baladami. Východiskem jejich jest klasické umění
Erbenovo : zhuštěná dikce vychovaná na vzoru
národních písní a lidových říkadel zmocňuje se
pregnantní zkratkou význačných prvků dějových;
rušný dialog přináší vzrušení takřka dramatické;
silné cítění etické obestírá malé ty skladbičky
bílým svým světlem. Ale Neruda již nezpodobuje
vyrovnaných a primitivních poměrů venkovských,
kde Erben nacházel svůj domov: sociální rozpory
města a jeho proletariátu jsou baladickými tematy
Nerudovými. Nikde neblíží se Nerudova Musa tolik
Někrasovu, k němuž jej Jar. Vrchlický případně
přirovnal, odmítaje běžnou a mylnou fi1iaci
NerudaHeine: oba podávají zaokrouhlené obrázky· ostré
kresby a střízlivého, jasného osvětlení, oba
zabodávají pronikavý svůj pohled až na dno sociální
skutečnosti, oba s horoucí láskou k trpícímu
vyděděnci slučují svatý hněv na syté nositele společen-,
ské morálky, oba bez dekorací a metafor vytvářejí
malá mistrovská díla poesie realistické. Ctyři básně
představují tento nový druh výpravné Pgesie české,
jenž po samostatné oklice u Václava Solce a Ru-