13

fase, tak sebemučivý analytik, tak ironický
pochybovač o vlastních citech stává se po rozchodu
výmluvným pěvcem velké syntesy citové a nacházívá
pro ztrátu ony plnozvuké věty, jichž marn~ hledal
tváří v tvář milence. To nadešlo Nerudovi velmi
pozdě po rozloučení se s Annou i teprve v době
mužné zralosti, kdy psal "Kosmické písně" a
"Prosté motivy". Ale kde se tam ("Promluvme
sobě spolu", "Tak zvolna - tak smutně - tak
sám a sámU) dotýkal pouze zastřeně staré bolesti,
docela vymizel přízvuk sociální - memento
čtenáři, aby ho nepřeceňoval ani v mladistvé
historinenaplněné té lásky. Nelze se však dosti
obdivovati způsobu, jímž Neruda již r. 1859 (báseň vyšla
jak<;> II. číslo cyklu "Ze života U v "Obrazech
života") dovedl jediným slovem významné nápovědi
naznačiti, jak byla to kletba chudoby, jež drsným
trhnutím smyčce uvedla ve skřípavou
disharmonibolestnou hudbu milujícího a vzdorujícího srdce.
Jest to v onom naze upřímném vyznání,
apostrofujícim milenku a končícím se nezapomenutelnou
slokou, na. níž temným granátem rdějí se kapky
krve ~ hluboké rány:

"Ukradl jsem bohatství ti mladých citů,
odpusf, můžeš-li, a nenazvi mne lhářem,
lhal jsem bezvolně a kradl bez účelu

nejsem špatným, jsem jen chudým bankrotářem!"

Mezi epickými básněmi "Knih veršů" mají
sociální motivy místo význačnější než v současné
Nerudově lyrice. Někdy zasahují jen mimochodem a
podružně do osnovy výpravných skladeb, tak v
podivuhodně sladěném "Kolovrátku", melodické to
oslavě všední práce, krásné s rytmickou svou pra-