10

každou, napohled lhostejnou jednotlivost tohoto
mužného díla. . Nikde nelze změřiti tohoto nově
získaného kouzla Nerudovy poesie ták přesně, jako
srovnáme-li lyrická čísla "Knih veršů" s obdobnými
kusy "Hřbitovního kvítí"; volím dvě ukázky, obě
pro Nerudův vnitřní život příznačné i památné,
jednu z cyklu "Otci", druhou z erotiky, připsané
"Anně".

Des/zt básní, věnovaných památce otcově, jejž
Neruda postavil v čelo lyrického oddílu "Knih
veršů", dávno proslulo psychologickou svou
svébytností. Psán bezprostředně u smrtelného lože
otcova a nad jeho čerstvým hrobem, prosycen jest
cyklus morovým dechem umírání a syrovou
vlhkostí hřbitovní hlíny; tím vším, jakož i dobou
vzniku druží se co nejúže k první Nerudově sbírce.
Složitý akord vnitřního života rozveden tu v
umných obměnách, zápas to vrpucí lásky s ledovou
pýchou vzpurného srdce, při němž vřelost citu vždy
podlehne neústupné hrdosti - proto nikdy
nesevrou se otec a syn v němě výmluvném objetí
konečného porozumění, proto nevytryskne z oka
básníkova vysvobozující slza, proto holý hrob není
místem elegické pobožnosti, nýbrž svědkem
neutišitelných rozporů. Teprve v závěrečné básni
zaznívá mocný úder křídel emfatického citu; první
opojení snu o básnické nesmrtelnosti šumí kolem
hlavy syna proletářova, ale hned do této omamné
tuchy budoucnosti vrhá chladný svůj stín hořká
vzpomínka na životní skutečnost osudu drahého
nebožtíka:

"Byl's jedním z těch, jímž svět náš věnem dal,
by pro život se o den oloupili,