8 nými tématy Nerudovy nevlídné a kárné Musy, která, zpodobujíc viny a neduhy společnosti syrově střízlivým slovem, zároveň pronáší obžalobu. Jedinkráte Neruda v "Hřbitovním kvítí" překonává strohou tendenčnost těchto zamračených sociálních genru, odehrávajících se pod nízkou sychravou oblohou básnicky a lidskyj tu odkládá jeho reflese olověné své křídlo, a zajíkavý zvuk nemelodických jeho veršů ustupuje kovově plnému tónu. Míním nedoceněný jinotaj básně XXII. Básník přesycený "prachem z lidské hlíny", usíná ve výklenku krypty a vidí. ve snách krásnou zářivou postavu jinošskou, která se mu představí jako genij Smrti a odhaluje mu v budoucnu skon i náhrobek poesie. Když pak užaslý poet se táže, co by mělo přečkati básnictví, "pokleknout. mně dal duch znamení, z nitra země mocně v ucho znělo kyklopických kladiv bušení." Toto tragické zhrdinštění práce, tato věštecká apoteosa dělného lidu, tato protiromantická tucha světa, v němž nejkrásnějším rytmem bude tlukot kladiva horníkova, otevírají v,pašem básnictví nový obzor myšlenkovyj \[áclav Sole v "Písni o ruce mozolné / Svatopluk Cech v "Podzemním hlasu" a v "Hrdinovi budoucnosti" šli po cestě, zde napověděné. Ale ani 'Šolc ani Čech nesdíleli se v úchvatných svých chansonách o racionalistický blud Nerudova mládí, přejatý, tuším, od Alfréda Meissnera, jako by svět sociální spravedlnosti a vláda pátého stavu měly znamenat zároveň konec poesiej cítili naopak a daleko správněji, že příští drsných a mohutných "hrdinů budoucnosti" bude zároveň zrozením nové krásy a pravdivější poesie. Ostatně Jan Neruda smýšlel později nejinak.-