7

stolem jim zde hlad byl mořivý,
hudba k tomu kvasu skočnou hrala,
nešťastných to stenot jízlivý:'

Hned mezi první čísla "Hřbitovního kvítí" Jan
Neruda zařadil skupinu básní, jejichž rozumová
elegie a těžkopádná reflekse jitří se nespravedlností
třídního a majetkového rozvrstvení společnosti; jsou
to skladbičky liL-VII. Jako smuteční čemopláštník
pomalého letu a temných barev těká tu namabavá
duma lyrikova nad květy rostoucími z hromadných
šachet chudiny; nádheru hrobek bohatct\ staví
v příkrém protikladu k místu, kam stelou
"óleskosvodům společenských bouří, mučedníkům našich
osudůll• Číslo VI. pokouší se o jakousi básnickou
syntesu životopisu proletáře, padnuvšího "v boji
denním o chléb s brannou skutečností" a básník
neváhá ztotožniti se s hrdinarni toho zápasu. V
závěrečné pointě básně, kam Neruda vložil též
oblíbenou svou antitesi háravého idealismu a mrazné
skutečnosti, zaznívá častý sociální motiv
mladistvého Nerudy: celý výtěžek života nuzákova jest
místo v hrobě, které si zakoupí:

•

"Z věnce, který z ideí si mladost svil a,

každý den v hrob lístek umí pohřbíti,

dnové, lístky prchnou - hlína déšť ten
vpilaživil ses, bys mohl jednou zemříti."

Genrovým obrázkem vojenského pohřbu (VII)
zahajuje "Hřbitovní kvítí" řadu drsných a trpce
pointovaných náčrtků z lidské bídy a ze
společenského rozvratu: pohřeb staré panny, prvIÚ nával
mstivého vzdoru u nemanželského dítěte, pozdní
smutek opuštěné prostitutky, výjevy z blázince
(XXXIII, XXXV, XXXVI, XLV, XLVI) jsou chmur-