6

původu, ani na okamžih: netýčila se tu tragická
pósa velkolepé msty na strůjcích pochybeného
světového řádu. Tato pyšná střízlivost urážela: což by
bylo možno v takovém šedivém chladu
proletářského života a umírání hledati opravdu poesii ?
Nikoliv, odpovídali jednohlasně Nerudovi
neuspokojeni čtenáři, a i z řad literárních novotářů, kteří
si nedovedli básnictví představiti· bez patetického
gesta a zajímavého ·kostýmu, ozval se odpor, velmi
příznačně vyjádřený slovy revolučního byronovce
J. V. Friče: "Já jsem si vaše ,Hřbitovní kvítí'
arcit postavil do knihovI1y, k vůli kuriositě, jako to
dělá přírodozpytec j ale básník nejste."

Již sedm básní, tvořících jakýsi prolog
"Hřbitovního kvítí" a spojených zámyslem dedikačním,
naznačuje, že hned při koncepci Nerudovy prvotiny
hlásila se trpká sociální nota. Hřbitov, který chce
básník opěvovati a k jehož chudým rovům spěje
"poutcova jak noha k hrobu Spasitele", jest
pohřebištěm chudiny a stal se mladému lyrikovi drahým,
když přijal vychrtlé tělo jeho ubohého přítele,
rovněž syna proletářského rodu, rovněž účastníka
věčného zápasu o suchou skývu chleba. V děsivou
alegorickou baladu Ca1lotova způsobu zhustil
Neruda v VI. čísle předzpěvu trapný osud
Tollmannův i svůj í pitvorná kreslířská romantika, s níž
Heine měnil v grotesku záhrobní vidiny rozmarné
a zklamané své lásky, slouží tu zpodobení kruté a
vážné reálnosti:

"Zoal tě osud k nešťastníků kvasu,'

pak tě v sál uvedl, nad nímž slovo
,bída' v hadův kruhy šumělo.
Kolem stolu živé kostry stály,