SOCIÁLNÍ BÁSNĚ NERUDOVY.

Mezi příčinami, které r. 1857 přivodily
Nerudovu "Hřbitovnímu kvítí" nejen neporozumění a
neúspěch, ale i výsměšné odmítnutí, neposlední byla
pronikavost drsné sociální noty. I po odvážných
nábězích tragické poesie Máchovy a po lidumilné
upřímnosti Josefa Kajetána Tyla a zvláště Boženy
Němcové bylo v českém básnictví smělou a
útočnou novinkou ono nepokryté a sebevědomé cítění
proletářské, v němž tkvěly životní kořeny
nemelodického lyrika. Jan Neruda, syn spodních vrstev
společenských, neukrývá ničeho z trapné bídy,
odkud byl vyrostl, a·s mužnou hrdostí odmítá všecko,
co by mohlo vlídnou dekorací zastříti střízlivou
pravdu nuzného bytí a mravního útisku pátého
stavu. Nežebrá o laskavý soucit shovivavých
lidumilů, nýbrž s hrdě energickým pohybem ruky
pronáší rozhodný protest soCiálního vyděděnce; nevěří
v pohodlnou vidinu chiliastického překlenutí
třídních á majetkových rozporů, nýbrž opěvuje boj
o chléb jako věčnou pružinu lidského vývojej
netouží opustiti společenské oblasti, z jejíchž hořkých
šťáv a syrových mlh živilo se jeho dětství a
jinošství, nýbrž právě v ní hledá prvky nové krásy a
neznámého hrdinství. Odhodlaně strhal Neruda již
v "Hřbitovním kvíti" cetky, kterými romantika
odívala realitu sociální bídy: marně tll hledali čtenáři
ke své útěše jarní barvy venkovské selanky, nic
zde nezbylo z tajemné dobrodružnosti záhadného