národní tradice V i I é m Mr š t í k doplňoval
prudkými články o literatuře svou tvořivost beletristickou;
horující eklektik Fr a n tiš e k V. Kr e j čí,
příznačný to epigon hnutí pokrokového, snažil se zjistiti
{Ičast "moderního" umění při přetváření společnosti
v duchu socialistickém, nikoliv bez příležitostn)'ch
kompromisúj nestárnoucí bouřlivák S t a n i s 1 a v K.
N e u man n, význačnější v kritice výtvarné,
glosoval vtipně a ú'očně dila slovesná v duchu svého
evolučního vitalismu.

Vlastním tvúrcem soudobé české kritiky jest F r a
nt i šek X. S a 1 d a, dovršitel zakladatelského činu
Durdíkova. Začátky Šaldovy v prvních letech
devadesátých prosluly trojnásobně: prudkou odvahou, s níž
rozebral umělecké nedostatky dosavadní české poesie,
vytrvalým úsilím orien tova ti sebe, Žáky i čtenáře
o nOVÝch metodách kritickÝch hlavně ve Francii,
úspěšn~u snahou o vytvoře~í nové kritické mluvy,
která slučuje vědeckou přesnost s obrazivým púvnLem
básnickým; v zásadě se přidržoval tehdy postupu
sociologického. Rozšíi-Ív svůj obzor a zájem o umění
výtvarné, vyzráv za vlivu etických kritiků ang1icki'ch,
Sajda došel mistrovství, jež se projevuje ve
svazkltheoretickém "Boje o zítřek" (s památnou zpovědí
"Kritika patosem a inspirací") a ve sbírce kritické
prakse "Duše a dílo" s otázkou po podstatě
romantismu v popředí. Neosamocuje sice výtvoru básnického
odloučením od společnosti, ale přihlíží vždycky k jeho
jedinečnosti a k tvůrčímu procesu, z něhož vznikl; až
do nejmenších odstínů sleduje jeho slohovou povahu
a často se táže, jak se staví k otázkám klasičnosti,
národnosti, hromadné inspir;).ce, které kritika nad jiné
zajímají. V analyse formové a v kritické podobizně
tkví Saldovfl hlavní umění; nepomerno!>t v hodnocení

Kritika literární 1n.