Nástin vývoje české kritiky literární.

Novočeský vývoj duševní a slovesný děje se za
doby osvícenské od sklonku stoleti osmnáctého ve
znamení důsledného kriticismu, jenž však nemíní
pokračovati v starších tendencích, vycházejících na př.
u Boh. Balbína z poetiky a estetiky renesančnÍ.
Kritická činnost českých osvícenců, nejprve G e đ
I a s i a Dob n e r a, pak zvláště J o s e fa Dob r o
vs k é h o, jest historická a filologická a nikoliv
literární: zkoumá autentičnost, správnost a přesnost
pramenů, ověřuje a doplňuje údaje a soudy o obsahu a
duchu dochovan)'ch památek; dává heuristické a
metodické základy včdám duchovým; příležitostné
poznámky těchto učenců o krásném písemnictví jsou
nahodilé a málo významné. Teprve škola Jun
gman n o v a, která s romantickým názorem na
dějiny, jazyk a národnost spojovala klasický ideál
literární v duchu nového humanismu, vytvohla
životní podmínky slovesné kritice naší tím, že
soustavně pěstovala krasovědnou poetiku aže opětovně
!'ešila otázky básnického tvoření na př. poměr poesie
antické a moderní, spor časomíry a přízvuku v
prosodii, důležitost a účelnost překladů, problém, jak
obrozovati básnický jazyk, ale především naléhavou
záhadu klasičnosti. Usilujíc o formální i obsahovou
dokonalost písemnictví českého, tázala se tato družina,
shromážděná nejprve v "Kroku" a "Časopise českého

138