podrobna historie domácí slovesnosti, zůstane vždy
žurnalistou neb ochotníkem. Velmi výhodnou
pomůckou jest kultura jazyková, ať se jeví znalostí
cizích řečí nebo filologickým proniknutím mateřštiny.
Jenom pak může kritik oceňovati, jak zmáhá
spisovatel svůj základní materiál - jazyk, a v čem spočívá
jeho svéráznost slohová. I jazykový posudek díla
patří jako jedna ze složek v obor kritiky formální,
nesmí se však zvrhnouti v školometské sudiIství,
které brusičsky v knize slídí hlavně po mluvnických
nepřesnostech a fraseologických chybách. S počátku
kladl se v kritice zvláštní, ano jednostranný důraz
na průpravu filosofickou a krasovědnou, jež nesporně
dávají pevný základ kritikově abstrakci; potom
opírali se kritikové raději o poznatky věd historických,
nacházejíce v nich prohloubení své perspektivy; ba
v době přírodovědcckého positivismu čerpal nejeden
kritik předpoklady z nauk exaktních. Čím širší obzor
kritik má, tím lépe pro něho, pro čtenáře, pro auktory
i pro literaturu; jen měj se vždy na pozoru, aby
mechanicky nepřenášel hle disk a metod vědy, v níž
se právě vyzná, do zkoumání svého. To platí i pro
jeho, věcně MlIežitou znalost některého z jiných
umění, ať výtvarnictví ať hudby; též zde
nedomyšlené a chvatné analogisování často spíše
zatemňuje správnost pojetí a soudu.

Při všestranném zájmu o celou kulturu, jenž snaží
se pochopiti vedle sebe a za sebou zjevy nejrůznější,
kritik nesmí zapomínati, že toto duševní proteovství
má své hranice. Čím vyhraněnější osobnost kritická,
tím více se chýlí k zásadní jednostrannosti a vědomě
vylučuje určité - zjevy umělecké, kulturní a dobové
z mezí své chápavosti a své sympatie; jeť
jednostrannost průvodním znakem pravé geniality a často