hněvivúho rozhorlení míchá divoký humor a bujné
veselí, sleduje cíl vyšší. Neútočí pouze na nepřátelskú
jednotlivce, s nimiž ocitl se ve sporu. nýbrž na celý
literární a kulturní typ, jimi představovaný - a
touto typisaeí liší se od pouhé invektivy stejně jako
se liší satira od pomluvy. Polemik takový napadá
typy kulturně nezdravé a vývojově. nebezpečné a tím
napomáhá, aby pronikl typ vyšší a dokonalejší; takto
bývá polemika orgánem nejen slovesného, ale i
národně vzdělanostního rozvoje. Období mocného
myšlenkového napětí, kdy staré, odumřelé útvary se
lámou, aby ustoupily novým proudům, bývají vždy
provázena srážkami kriticko-polemickými, a .velmi
zhusta dává budoucnost za pravdu těm zápasníkům,
jejichž projevy urážely současníky dravostí útoků;
ale ze zápasů samých, občerstvujících a omlazujících
literaturu, ,přecházejí do živého statku slovesného
pouze nečetná díla, formově dokonalá. Z mistrů
typické polemiky literárně kulturní, kteří, hájíce věci
vývojově dobré, zárovei"l vytvořili kusy klasické a
posud živé, buďtež uvedeni: Angličané Swift, Carlyle
a Shaw, Francouzi V oltaire, Zola a Barres, Němci
Lessing, Heine a Nietzsche, mezi Čechy Havlíček,
Neruda, Machar a Šalda.

Literární kritika užívá zpravidla n o v i n á ř s k é a
č a s o p i sec k é t. r i h u II y, abypůsohíla pokud možno
rychle; teprve dodatečně bývají kritické stati sbírány a
vydávány knižně. Velké denní listy pojímají u všech kulturních
národů líterární zpravodajství do svého rámce: ve feuílleto' u
otiskují články o významnějších knihách, příležitos~ né
karakterístiky spisovatelů přítomnosti a minulosti;
drohnější posudky uveřejňují ve zvláštních přílohách; kromě
toho otevírají ochotně své sloupce kritické diskusi. Deník,
v jehož redakci nezasedá jediný literární kritik, nemá práva
nazývati se kulturním orgánem, ale rovněž neměla by
politická správa listu činili nátlak na úsudek svého slovesného

l27