ratury, alc musí, na rozdíl od literárního d>čjepisce,
přesně rozlišovati živé hodnoty slovesné od jevů
prostě historických a hledati vztah oněch k
přítomnosti a jejím potř'ebám; v oblasti negativní bude
odmítati vše, co násilně ruší tradici národní. Tu arciť
hrozí nejedno nebezpečenství! Tradicionalism zvrhuje
se snadno v slepý kult minulosti, odcizený
přítomnému proudění; prvky do literatury nově se hlásící
bývají ukvapeně prohlašovány za nebezpečné
ohrožení tradice bez průpravného vyšetření, zda literatura
není schopna přizpůsobiti si je; zdravé hledisko
vývojové nejednou ustupuje strohé dogmatičnosti vzorů
a pravidel. Než, kladné výsledky kritického
tradicionalismu, převažují tato pokušení, a není velké
literatury, kde by se kritikové nevraceli opětovně do
minulosti pro orientaci o národním duchu a pro posilu
v krasovědných zmatcích: v Anglii dovolávají se vždy
znovu Shakespeara a Miltona, ve Francii klasicismu
ze XVII. věku, v Německu básníků výmarských,
v Rusku Dostojevského; zdaž i u nás procitne v
literatuře odvaha k takovému "sestupu do podsvětí?"

Tradicionalism jest pouze jednou stránkou kritiky
třídící literaturu dle hodnot národních, nevystačíť se
jím ani v literaturách, jež při skrovné slovesné
minulosti jsou takřka bez tradice, ani v písemnictví ostatním,
ježto klade těžisko výhradně do minulosti. I hledá
kritika znaky národnosti uměleckých děl na cestách
jiných. Nejpohodlnější a nejméně správná cesta
dospívá k t e II den c i díla: za národní platí kniha
popisující krásu vlasti, opěvující nadšeně minulost
domova, hlásající národní ctnosti. Ale tento soud
zaměňuje nekriticky 'záměr spisovatelův za dosažený
cíl, kdežto při správnéin hodnocení nezáleží nikdy na
tom, co auktor do knih vložiti chtěl, nýbrž jediné na

99