vati společenské a mravní ideje z poesie nebude žádný
obzíravý kritik, neboť jimi slovesné krásno bývá
stupňováno a doplňováno; hodnocení etické stojí pak
vedle hodnocení estetického a dovršuje je. V užším
smyslu jmenujeme moralistickým kritikem onoho
posuzovatele, který mravní názory spisovatelovy
uvádí v souvislost se společenskou etikou a dle ní
hodnotí nejprve názory samy, pak i dílo je obsahující;
tato kritika je význačně protiindividualistická.
Nejčastěji moralistní kritikové nezůstávají při díle
slovesném jakožto výtvoru uzavřeném, nýbrž zkoumají
jeho vliv společenský a účin morální na čtenáře.
Prováděna s krajní jednostranností stává se
moralistní kritika protikladem souzení estetického a múže
se proměniti dokonce v nebezpečí umělecké; to
tenkráte, jestliže kritik bud' přehlíží a podceňuje způsob,
kterým ideje ,mravní a společenské jsou ztělesnčny,
nebo jestliže hodnotí příznivě díla, v nichž ony
myšlenky se projevily proti estetické hodnotě díla,
jako pouhá tendence.. V těchto případech zcela
nesprávně se oceňuje to, co spisovatel zamýšlel, místo
toho, co dovedl umělecky realisovati; kritika etická
poklesá na tendenční soud.

Nejsou to zjevy právě řídké. Vycházejíce z nich,
umělci a v jejich sledu často i čtenáři odsuzují kritiku
společensko mravní vůbec. Správne jí vytýkají, že
nedovede vystihnouti celé podstaty uměleckého díla
a že do soudu o něm vnáší živel cizorodý.
Odůvodněně ukazují, že při hodnocení nelze vystačiti jejími
kriterii, a že třídění dle těchto hledisek jest
jednostranné. Námitky ty jsou oprávněny, avšak nezasa·
hují přece zásadní oprávněnost a velkj duchovní
význam souzení etického. vývoj literatury sám nás
poučuje, že právě kritika moralistní a společenská

91