I kdybychom dali za pravdu uvedeným hlasům
učeneckým, podle nichž přítomnost nemůže býti pravým
předmětem literárního dějepisu, sotva přisvědčíme
dalšímu důsledku onoho členění, že by minulost
nespadala v oblast kritikova soudu. Právě
nejodvážnější činy kritické spočívaly v tom, že kritik
přehodnostil názory o minulosti; tak Carlyle odsoudií
slovesné osvícenství, Lemaitre a Lasserre
francouzskou romantiku, Tolstoj Shakespeara, tak postavili se
Schleglové do služeb katolické poesie Dantovy a
Calderonovy, Brunetiere znovu odkryl velkost
Bossuetovu a Nietzsche proti všem svým krajanům ukázal
k mohutné 'zákonnosti francouzské klasické
tragediezde všude napiatá energie kritická ovládla oblast
minulosti.

Z uvedených příkladů vysvítá, ze při stejném
předmětu liší met o d a nejpodstatněji kritika od
literárního dějepisce. O každém z jmenovaných velkých
zjevů jest rozsáhlá odborná literatura z per učených
dějepisců slovesnosti, která se však pramálo podobá
Měm kritickým činům. Literární historik postupuje
geneticky; sleduje souvislost; zařazuje do všestranné
spojitosti; dbá, aby spisovatel nezůstal v ničem
osamocen - v y s vět I u j e a v y k I á d á. Kritik
ovšem též nezanedbává úplně genetické metody a
všímá si rGvněž bedlivě vztahů dobových, národních,
formálních, ale toto vše není mu cílem, nýbrž
prostředkem, aby mohl v y s lov i t i s o u d o významu
a . hodnotě básníkova díla neb jeho osobnosti, či
konečně směru, jehož jest nositelem. Lit e r á r n í
h i s t o r i k i k rit i k k o n aj í čin n o s t d v o
jnás o b n o u, v y k I á d a j í a s o udí, a I e
kde ž t o o n e n v i cl í těž i s I, o s v é č i n- .
n o s t i v gen e t i c k é m v Ý k 1 a d u, i d e

80