Protitlak proti sociologické kritice.

Kritika sociologická, jejíž domovskou půdou jest
vědecký positivism, pojímá velmi široce tlum
podmínek a příčin slovesného dění. Ale vyčerpávajíc
podmínky a příčiny zevnější, opomíjí namnoze
podmínky a příčiny vnitřní, neboť hledí stále na
literaturu jen jako na znak a na dokument. Při tom
unikají positivistické sociologii literární dva zjevy
velmi -podstatné a pro pochopení slovesného vývoje
vysoce důležité. Literatura není toliko součástkou
společenského organismu, nýbrž má život svéprávný,
řízený zákony vlastními a vyžadující výkladu
autonomního: pro,to samostatná věda lite-rární vzpírá se
mechanickému přenášení postupu sociologického do
svého oboru. Tvořeny básnické samO jest především
výrazem činnosti individuální a nikoliv hromadné:
býti umělcem značí odlišovati se od společenského
průměru a ne stJlývati s ním; proto psychologie
básnické tvorby odmítá kolektivistický názor, v němž
není místa ani pro výjimečné osobnosti, jakými jsou
právě básničtí tvůrci, ani pro jedinečný proces; z něh()ž
se rodí dilo umělecké. Z těchto dvou táborů, jednak
z odhorné družiny literárních historiků, jednak ze'
středu filosoficky založených psychologů umění hlásí
se reakce proti kritice sociologické. Onu skupinu
představuje nejmohutněji francouzský dějepisec
lite
68