Směr kritiky sociologické jest téměř souznacny
s osobností jejího tvůrce Hip o I Y t a T a i n a
(1828-:1.893), jenž náleží k nejpřednějším kritikům
všech dob a všech národů. Taine, duch neobyčejné
šíře, pojímal kritiku literární a uměleckou jakožto
součástku veliké soustavy, kterou mínil obsáhnouti
celý svět jevů kultury mravní a duchovní, ale v tom
spočívala jeho dobová svéráznost, že právě sem vnášel
metody a zákony přírodovědecké. Pro svou estetiku
či spíše sociologii literární zbudoval Taine základy
filosofické; jeť myslitelem velmi původním, jenž
slučuje psychologii a fysiologii a dochází k
důslednému sensualismu, vyvozujícímu celou duševní činnost
ze smyslových počitků; filosofa vždy projevuje
mocnou schopností abstrakce a neúnavnou tvořivostí
pojmů obecných. Naznačiv v monografiích o La
Fontainovi (1853) a Titu Liviovi (1856) cesty, jimiž
se míní bráti v sociologickém determinismu literatury,
Taine vytvořil první klasické dílo své slovesné
sociologie v "Dějinách literatury anglické" (1864, překlad
prvních 3 dílů O. Sýkorou 1902 a 1910), dvojnásobně
památné: v úvodě byla vyložena soustavně teorie,
kterou na. vývoji celého písemnictví anglického kritik
důmyslně provádí, vykládaje národní vzdělanost
z rasy, prostředí a doby. O krok dále postoupil ve
"Filosofii umění" (1865-1869, úhrnně 1881, kusy
přeložil již 1873 M. Tyrš, celek 1897 O. Sýkora), rozbor
to renaissančního umění v Italii, plastiky řecké a
malífství holandského; není tu jen popis a výklad
historicko-sociologický, ale i soud krasovědně morální.
Ve všech kritických dílech Tainových převládá
bohatství podrobně vysledovaných dokumentů, názorná
malba proudění civilisačního, směle provedená
dedukce a důsledný determinism. Dobu, národ,
pro
66