sáhlejším: spisovatele národně typického prl]me za
svého mluvčího a vůdce veškerý národ, nalézaje
duševní svůj svět v něm. Homer, Shakespeare,
Cervantes, Goethe stali se takto velikými představiteli
celé duše národní, neboť dav, jenž v obdivu, v
sugesci, v nápodobě šel - a to po řadu věků - za
nimi, zahrnoval v sobě všecky příslušníky téže krve,
téhož plemene, téhož jazyka. Tímto studiem, které
dospívá jednak k dějinám literárního úspěchu,
jednak k historii vkusu, prohlubuje se také pojem
národa, přestávaje býti pojmem antropologickým,
etnickým a jazykovým a nabývaje obsahu myšlenkového.
Ani zde nechybí metodických nesnází: resonance
zasahuje vrstvy velmi smíšené, jež lze těžko seřaditi
v organické skupiny; důvody obliby a nadšení pro
jeden a týž výtvor bývají různorodé; u mnohých děl
nemožno zjistiti jich ohlasu, vlivu a trvalejšího
působeni. Beze sporu byla však statická literární
sociologie Tainova podstatně doplněna touto dynamickou
sociologií literatury, jak ji formuloval Hennequin.

V naší kritice a literární historii, ač zásady
Hennequinovy se staly předmětem opětovného rozboru,
přece nebylo užito metodicky jeho podnětů. Mnohá
témata však přímo vybízejí, aby byla řešena právě
tímto postupem: tak zvláštní osud Máchův v naší
poesii, kde po rozhodném neporozumění, ba opovržení
následovalo óbdobí nadšení, nápodoby, zbožnění; tak
rozpor mezi zneuzná ním Julia Zeyera za živa a jeho
Ropularitou posmrtnou;tak obecný úspěch Svatopluka
Cecha, jenž byl pokládán za básníka po výtce národního
- a přece rozbor dle hledisek Hennequinových byl
by nejen přispěl k širšímu pojetí osobnosti oněch tří
básníků, nýbrž byl by i osvětlil postup názorů
uměleckých českého čtenářstva v době delší než půlstoleté.

Krltlka Iiterárnl. 5.