jest ve sv6m vývoji rozhodně silným podílem, jejž
v naší moderní kultuře mají ženy, od té d'Ohy, co v
literaturu zasahuje velké společenské hnutí, ženina
emancipace. Nerudou a o pokolení později J. S. Macharem
vstupují do naší poesie po prvé synové třídy
proletářské a zahajují nový směr: odpor k tradici, úctu
k drsné skutečnosti, dravou kritiku ustáleného
společenského zřízení: nebylo by tu nemístno mluviti o
literatuře pátého stavu. Jiný proud se přivalil, když se
v literatuře, vytvářené dotud téměř výlučně
odchovanci humanistických škol, přihlásili spisovatelé
vzdělaní technicky; stačí vysloviti jména Jakuba Arbesa,
M. A. Šimáčka neb F. X. Svobody, aby vysvitl rozdíl
životního pojetí i psychologického podání, a aby
ohjasněno bylo pronikání nové vládnoucí vrstvy
společenské, techniků a mechanikúv.

Ještě dříve než vysloven byl v kritice požadavek.
aby sledován byl v I i v p o I i ti c k é hop r
ost ř e d í, bylo dovozováno, jak politické názory
přispívají k vytváření literatury; byl to úhelný kámen
slovesné kritiky v politicky zaujatém období mezi
dvěma revolucemi 1830-1848. Písemnictví oné
periody bylo v příkrém protikladu k předchozí době
reakční, právě jako ve Francii umění vzniklé za Velké
revoluce venkoncem se lišilo od výtvoru z časů
neobmezené monarchie. Stejně u nás: vývoj naší
novodobé slovesnosti má své pozadí politické; po násilné
tišině předbřeznové následuje kvas a ruch revoluční,
po něm mdloba údobí reakčního, nový rozk"ět
ústavního liberalismu atd. Mluvě o politickém prostředí,
nemíní však sociologický kritik úhrn názorů
politických, hlásaných v dílech slovesných, nýbrž chce
ukázati, jak politické poměry podmiňovaly karakter
písemnictví a nenechá bez povšimnUtí, zda od
poli
60